Řeč při předání inka // Jiří Hazlbauer, JDPSN

20. 3. 2016 v Zenovém centru Wu Bong Sa ve Varšavě

(Zvedne zenovou hůl nad hlavu a udeří s ní do stolu.) 

Dobrá situace je špatná situace, špatná situace je dobrá situace. 

(Zvedne zenovou hůl nad hlavu a udeří s ní do stolu.) 

Ani dobrá, ani špatná – co potom? 

(Zvedne zenovou hůl nad hlavu a udeří s ní do stolu.) 

Dobrá situace je dobrá situace, špatná situace je špatná situace. 

KATZ! 

Mnoho lidí ve vyhřáté místnosti za chladného jarního dne. 

Ze všeho nejdřív bych chtěl poděkovat všem svým učitelům, zejména zenovému mistru Dae Kwangovi za jeho trpělivost, kterou se mnou po všechny ty roky měl. Dále Jo Potter, JDPSN, za to, že na mě v posledních letech tak tlačila s domácím úkolem. A také bych chtěl poděkovat všem svým bratrům a sestrám v dharmě a z nich všech nejvíc své ženě Tam. 

Je to zvláštní pocit, stát tady. Pocit, který jsem nečekal. Jak jsem právě řekl: dobrá situace se stává špatnou a špatná situace se stává dobrou – když jsem přemýšlel o svém životě, přinesl mi neštěstí, které zásadně formovalo můj život a které bylo vlastně důležitější než to, co bychom nazvali úspěchem. A právě o to bych se s vámi chtěl nyní podělit. Často si totiž myslíme, že věci by se měly dít jenom dobře, tak aby i náš život byl dobrý, ale když se na to podíváme opravdu zblízka, zjistíme, že k plnohodnotnému a šťastnému životu potřebujeme obojí – dobré i špatné. 

Já jsem třeba nikdy nechtěl být tesařem. Chtěl jsem být matematikem. Studium na střední škole mi ale nebylo „doporučeno“ – učitelé mi řekli, že nemám budoucnost. Vyučil jsem se tedy tesařem a myslel si, že později budu stejně dělat něco jiného. No a o několik let později jsem začal praktikovat zen a zjistil jsem, že všechna zenová centra jsou ze dřeva! A že všude potřebují tesaře. To mi otevřelo dveře do všech zenových center na světě. Bylo to dobré, nebo špatné...? 

Když jsem se vyučil, velmi často jsem měnil zaměstnání. Během dvou měsíců jsem vystřídal tři práce a pak mi otec jednoho kamaráda nabídl práci ve stavební firmě. Udělal to spíš z lítosti, než že by někoho skutečně potřebovali. Řekl mi: „Přijď do kanceláře, promluvíme si o tom a něco ti najdeme.“ Když jsem dorazil, on tam nebyl a mluvil jsem s někým jiným. Dostal jsem práci a začal pracovat. Později jsem potkal majitele té firmy a on se mě zeptal: „Proč jsi nepřišel na pohovor?“ A já se ho zeptal, co tím má na mysli, protože jsem přece na pohovor přišel a práci dostal. Na to mi řekl: „Dobře, ale ne v mé firmě!“ A tak jsem dostal práci v úplně nové firmě, která se později stala významnou společností, a já se v ní během dvou měsíců dostal do vedení a můj život se úplně změnil. 

Dobré? Špatné? Věci se prostě dějí. 

V nové práci jsem potkal naprosto skvělé lidi, kteří mi pomohli podívat se zblízka na svůj život – proč doopravdy žijeme? Říkali: „Ano, děláme tuhle práci, ale musíme zjistit, o čem život vlastně je.“ Ptal jsem se: „Jak to myslíte – o čem je život? Přece pracujeme, pak jdeme domů, vyspíme se a jdeme zase do práce.“ Ale oni řekli: „Ne! Je tu ještě něco víc.“ 

Díky těmhle lidem jsem se začal po smyslu života ptát i já a tahle otázka se pro mě nakonec stala natolik důležitou, že jsem z té práce odešel, začal cestovat a odjel do Izraele hledat svého duchovního učitele. Byl jsem na cestě do Asie. Neuměl jsem v té době pořádně žádný cizí jazyk a myslím, že řidič autobusu moc nerozuměl, co mu chci říct, takže mě nechal vystoupit uprostřed pouště a řekl mi: „Tohle je místo, které hledáš.“ A já mu na to řekl, že ne. A on zase: „Ale ano!“ Tak jsem vystoupil a široko daleko ani noha. Až později jsem narazil na několik beduínů, kteří mě měli opravdu rádi a dovolili mi, abych u nich zůstal. Strávil jsem s nimi nakonec tři měsíce a díky tomu měl spoustu času srovnat si všechno v hlavě. 

Byl jsem zoufalý – musím přijít na to, o čem ten život je! Opustil jsem své zaměstnání a jediné, o co mi šlo, bylo najít si učitele. Zkoušel jsem všechny možné techniky, už mi to lezlo na mozek. Vzpomínám si, jak jsem se pokoušel zastavit své myšlení – protože to bylo to, co jsem četl, že je potřeba. Zkoušel jsem to tak moc, že jsem už nebyl ani nedokázal zformulovat myšlenku. Nakonec jsem skončil tak, že jsem bouchal hlavou do skály, abych se zbavil bolesti. A tehdy, poprvé ve svém životě, jsem skutečně uviděl, že obloha je modrá. Na cestách jsem měl s sebou také několik knih. Jednou z nich bylo Odklepávání popela na Buddhu, a protože jsem měl hodně času a beduíni na mě byli tak hodní a pomáhali mi to nějak přežít, nakonec jsem se prokousal až k poslední stránce. Četl jsem skutečně velmi, velmi pomalu. Na poslední stránce byla adresa místa v Praze, kde se praktikuje zen. A tak jsem se otočil, odjel do Prahy a začal praktikovat s vámi. 

Dobré, špatné, kdo ví? 

Nikdy dopředu nevíme, k čemu naše jednání povede. A nikdy to nebudeme mít pod kontrolou. V tom je krása života: to neznámé, co je vždy před námi. Chtěl bych nám všem popřát, abychom to dokázali přijmout a dovedli žít s touto krásou, která je v našem učení i v našem životě. 

(Zvedne zenovou hůl nad hlavu a udeří s ní do stolu.) 

Otevřít ústa je chyba. Když neřekneš ani slovo, už jsi mrtvý. 

(Zvedne zenovou hůl nad hlavu a udeří s ní do stolu.) 

Ani ticho, ani slova. Co uděláte? 

(Zvedne zenovou hůl nad hlavu a udeří s ní do stolu.) 

Ticho je ticho. Řeč je jenom řeč. 

KATZ! 

Mnoho tváří se usmívá. Sladkosti přijdou za chvíli.