Řeč při předání inka // Elisabeth Coombs, JDPSN

Ceremonie předání inka proběhla 24. března 2018 v Zenovém centru v Providence (Rhode Island, USA)

Ze soubojů dharmy

Barry Briggs, JDPSN: Pokud se dobře pamatuji – ty jsi pracovala jako restaurátorka umění, že?

Elisabeth Coombs, JDPSN: Na tohle se mě ptáš? (smích)

BB: Ne.

EC: Ano.

BB: Mockrát děkuji.

– – –

Tazatel: Takže sedíš a procházíš tímhle vším, abys stoupala stále výš. Jaký je tvůj konečný cíl? Čeho jsi dosáhla?

EC: Ty už rozumíš.

Tazatel: Ale ptám se tebe.

EC: Jak ti můžu pomoct?

– – – 

Zenový mistr Wu Kwang: Dae Soen Sa Nim vždycky učil prvotní bod takto (udeří do podlahy). Jak jej ukážeš ty, aniž bys DSSN napodobila?

EC: Ty už rozumíš.

ZMWK: Ptám se tebe.

EC udeří do podlahy, její mala se roztrhne a korálky se hlasitě rozkutálí kolem.

ZMWK: Chystal jsem se tě trochu potrápit, ale tahle odpověď mi stačí.

Proslov po předání inka

(Zvedne zenovou hůl nad hlavu a udeří s ní do stolu.)

Klesání je stoupání. Stoupání je klesání.

(Zvedne zenovou hůl nad hlavu a udeří s ní do stolu.)

Žádné stoupání, žádné klesání.

(Zvedne zenovou hůl nad hlavu a udeří s ní do stolu.)

Stoupání je stoupání. Klesání je klesání.

KATZ!

Sníh padá dolů, vlny stoupají.

Hokusaiova Velká vlna je velmi slavný obraz. Dominuje mu obrovská vlna, zvedající se nad třemi loďkami, jež při východu slunce spěchají přes záliv Edo s čerstvými rybami na trh. V pozadí je vidět horu Fudži – mořská pěna jako by na ni padala jako sníh.

Doma v kuchyni máme zástěru s motivy Velké vlny, v jídelně podtácky s Velkou vlnou a v obýváku zase polštářky s Velkou vlnou. To všechno dostal darem můj manžel Roger, který se věnuje bádání spojenému s Hokusaiovým dílem. Během těch let, kdy je tento obrázek součástí mého života, jsem si uvědomila, že je vlastně velmi dobrým učením – ukazuje totiž, jak nám dlouholetá praxe může pomoci i v těch nejtěžších situacích.

Před třemi a půl lety byl Rogerovi diagnostikován nádor na mozku. Šli jsme na procházku, sluníčko hezky svítilo, když vtom ho najednou přestala poslouchat noha a on zkolaboval. Než ho dovezli do nemocnice, jeho pravá noha, ruka a pravá strana těla úplně ochably a byly k ničemu. Opravdu náhlá změna situace. Co teď?

Je to stejné jako ta obří vlna na obrázku, symbolizující náhlou změnu situace a všechny ty emoce, které se zároveň s ní objeví. Roger podstoupil operaci mozku, ozařování i chemoterapii a dostal také silné steroidy a další léky proti záchvatům a jiným projevům nemoci. Byla to docela výzva – do té doby jsme byli dva zdraví lidé, žili jsme normální život a najednou jsme se ocitli ve světě nemoci a smrti. Nemocnice, operace a všechny ty další věci, jež s tím souvisí. Jak tohle všechno zvládnout?

Dalo by se říct, že posledních tři a půl roku to bylo takové nepřetržité ústraní. Přišla jsem na to, co nejspíš všichni víte – že celý náš život je takový jeden dlouhý retreat. Teprve teď jsem ale doopravdy pochopila, co to vlastně znamená.

Začala jsem si také na Velké vlně všímat různých detailů. Každá z těch tří lodí má své veslaře, kteří se naklánějí dopředu, veslo vedle vesla. Konají společně, jako jeden muž, a prostě se snaží jet ve vlnách k pobřeží. Jsou to ostřílení profíci, zvyklí dělat tuto práci každý den, Hokusai nám však neříká, co se stane dál. Oni to ale zkouší a zkouší, pevně drží při sobě a dělají vše, co je v jejich silách. To je síla sanghy. Roger a já jsme určitě měli možnost ji zažít v mnoha podobách. V první řadě je tu sangha nás dvou – Rogera a mě – kteří procházíme touto životní situací. Pak jsou tu také všichni zdravotníci, s nimiž se setkáváme, a výrobci léčiv, člověk z reflexní terapie, akupunkturista a spousta dalších, kteří se všichni starají o Rogera a o mne. Potom si uvědomíte, že také každý z nich má svou vlastní síť lidí, s nimiž je propojen on – nekonečná sangha, rozprostřená do všech směrů. Díky tomu nejsme my dva v této situaci sami, protože máme plnou podporu všech těchto lidí dělajících svou práci, a ti jsou zase podporováni dalšími lidmi, kteří dělají tu svou. Jedna naše kamarádka z Kalifornie dokonce domluvila pro Rogera v Indii hinduistický obřad vyhýbání se smrti. Poslala nám fotografie kněží v bílém, kteří mu v průběhu celého dne věnovali své modlitby a vykonávali za něj ceremonii. To je síla sanghy, přesahující prostor a čas.

Tak jako my, i muži na těch lodích pouze jedou vpřed. Mají jasný směr a společný záměr: „Musíme se nějak dostat skrz ty vlny. Nevíme, jestli to zvládneme, ale rozhodně to zkusíme.“ Hokusai nám sice neříká, co bude následovat, zcela jistě tu však vidíme mnoho silných myslí, které zkoušejí a nevzdávají se. Možná nám tím říká, že toto zkoušení je důležitější než sám výsledek. Ty loďky jsou jako naše praxe: jako zenové formy jsou pevné a vhodné pro daný účel, můžeme se o ně opřít, když to potřebujeme. Někdy je užitečné klanění, jindy zpěv… Sezení ústraní, praxe kong-anů, jasný směr – všechny tyto věci mně i Rogerovi opravdu pomohly. Nevím, zda bychom bez této silné podpory praxe tuto náročnou situaci zvládli. Vím, že to tak cítíme oba.

V dálce je na obrázku vidět horu Fudži. Zdá se maličká, většinu lidí proto zaujme pouze přední část obrazu s vlnou. Pro Hokusaie však byla tato hora středobodem jeho buddhistické praxe. Třebas daleko, ale je tam: pevný bod na obraze, symbol nehybné buddhovské přirozenosti. My tomu říkáme nevím, mysl nevím, jež se může během dne různě objevovat v našem vědomí a zase se vytrácet – stále tam však je. Mořská pěna z vlny jako by padala na horu jako sníh, takže ačkoliv hora vypadá, že je daleko od dramatu, jež se tu před námi odehrává, Hokusai je ve skutečnosti zcela zřetelně propojuje. Okamžik za okamžikem pokračujeme dál ve své praxi, ve svém životě. Někdy přicházejí vlny a zaplavují nás. Jindy se třeba jeden na druhého hodně zlobíme, přesto se snažíme zůstávat dál ve spojení s praxí a naší myslí nevím.

Obraz také ukazuje svítání, které zde symbolizuje osvícení – okamžik za okamžikem (protože právě svět okamžiku nám zde Hokusai ukazuje) jen setrváváme s tím, co je, pořád dál – a když přijde osvícení, řekneme si: „Tak jo, jsme prostě naštvaní… Tak budem, dokud to zase nepřejde.“ Pokud máme strach, prostě jen máme strach a držíme se jeden druhého. Nebo když přijdou slzy, víme, že je to taky v pořádku, a jeden druhého obejmeme. Roger svou chorobu nenálepkuje. Nepoužívá bojovná slova jako: „Já tu věc prostě porazím“, nebo „Nakonec vyhraju“, nebo „To překonám.“ Ve skutečnosti o tom nemluví vůbec. Prostě s tím jenom je a snaží se zůstat zvídavý, jak jen to za daných okolností lze. Já to vlastně posuzuju a hodnotím víc než on. Třeba se ho zeptám: „Jak se teď cítíš?“ On na to: „Jsem v pohodě“ nebo něco takového. Je zajímavé vidět někoho, kdo čelí takovéto situaci a zároveň s ní naplno je. Aniž by o to usiloval, je opravdu dobrým učitelem.

Ani Hokusai nepoužívá nálepky. Vlastně říká: „když mluvíte, dávejte si pozor na nálepkování.“ V popředí je vlna ve tvaru hory, která je ozvěnou hory v pozadí; pěna jako by padala na horu jako sníh… Skutečná hora Fudži je však ve skutečnosti sopkou, jež se může zničehonic sama proměnit v moře lávy a vybuchnout právě tak dramaticky jako ta mořská vlna.

A pěna, sníh, vlny, mraky – to všechno je jen voda v různých podobách. Všechno dál plyne a vy prostě jenom jdete s tím. Myslím, že takhle to má v sobě Roger. Dokud se nějak nezasekne, je všechno v pořádku. A právě to nás učí také Hokusai. Jen jděte s tím: nechte to plynout, veslujte dál. Prostě se jen snažte, jak nejlíp umíte, a pak uvidíte, co se dá dělat.

Takže dneska je to už tři a půl roku… Onehdy řekl Rogerovi jeho onkolog: „Pokračujte dál, Rogere. Udělejte další výstavu, napište ještě nějaké knihy, jděte dál.“ Původní prognóza zněla, že Roger už tu s námi dlouho nebude. Onkologova slova: „Cokoliv děláte, děláte to dobře, jen pokračujte“ jsou proto úžasným potvrzením Rogerovy praxe a života.

A to je to, co mě Hokusai učí tímto obrazem.

(Zvedne zenovou hůl nad hlavu a udeří s ní do stolu.)

Být s je procházet skrz, procházet skrz je být s.

(Zvedne zenovou hůl nad hlavu a udeří s ní do stolu.)

Žádné bytí s, žádné procházení skrz.

(Zvedne zenovou hůl nad hlavu a udeří s ní do stolu.)

Být s je být s. Procházet skrz je procházet skrz.

KATZ!

Tak – a já jsem prošla touto řečí a nastal čas jít a dát si společně koláč. Děkuji našemu zakládajícímu učiteli, zenovému mistrovi Seung Sahnovi, že nám přinesl své skvělé učení, děkuji své první učitelce, zenové mistryni Soeng Hyang, a také mistrovi dharmy Barrymu Briggsovi za jeho učení a vedení v posledním roce. Děkuji.