Mnich převozník // Zenový mistr Seung Sahn

Před dávnými lety žil v Číně zenový mistr Yak Sahn. Měl dva hlavní žáky – jmenovali se Un Am a Dok Song. Oběma předal dharmu a oni se stali velkými zenovými mistry. Un Am byl statný, neúnavný muž, který měl hlas jako bronzový zvon, a když se začal smát, zem se doslova chvěla. Brzy se jako učitel proslavil a měl stovky žáků. Dok Song byl naopak malý, hubený chlapík, navíc natolik uzavřený, že si jej lidé málokdy vůbec všimli. Jenom tu a tam řekl něco, co jim pak znělo v hlavě ještě několik dní.

Když Yak Sahn zemřel, přišel Dok Song za Un Amem a řekl mu: „Ty jsi teď velký zenový mistr. Máš plno žáků, mnoho klášterů. To ti schvaluji – moje cesta je však jiná. Vede k horám, řekám a mrakům. Až odsud odejdu, najdi prosím jednoho dobrého žáka a pošli ho za mnou – abych mohl splatit svému učiteli dluh.“

Poté odjel do provincie Hwa Džong. Tam odložil mnišské šaty, nechal si narůst vlasy a koupil si malý člun, v němž převážel lidi přes řeku. Živil se tedy jako obyčejný převozník, úplně nenápadný a zcela svobodný.

Uplynulo mnoho let. V blízké provincii Ho Am žil mladý muž jménem Son Hae. V devíti letech se stal mnichem a od té doby pilně studoval sútry, učil se u tamějších nejvýznamnějších učenců a zvládl mnoho svazků mahájánových textů. Nakonec získal pověst jednoho z největších učitelů dharmy v celé zemi a lidé ze všech koutů si přicházeli poslechnout jeho přednášky a pobýt nějaký čas v jeho klášteře.

Jednoho dne se jej po jedné obzvláště povedené přednášce kdosi zeptal: „Mistře, vysvětlete mi prosím – co je to dharmové tělo?“

„Dharmové tělo neexistuje,“ odpověděl Son Hae.

„A co je oko dharmy?“ pokračoval tázající.

„Oko dharmy je bezchybné.“

Náhle v zadní části místnosti vyprskl někdo smíchy a smál se tak nahlas, až se země chvěla. Son Hae na chvíli přestal mluvit a v místnosti se rozhostilo napjaté ticho. Poté sestoupil z pódia a prošel uličkou dozadu. Zastavil se před starým mnichem, který se smál, uklonil se mu a zeptal se: „Promiňte, ctihodný pane, kde jsem udělal chybu?“

Mnich se usmál, ocenil Son Haeovu pokoru. „Vaše učení není nesprávné,“ řekl. „Ale vy jste ani na okamžik nezahlédl nejvyšší dharmu. Potřebujete instrukce od mistra s bystrým zrakem.“

„Byl byste tak hodný a vzal mě do učení?“ zeptal se Son Hae.

„Je mi líto, to nepřichází v úvahu. Můžete se však vydat do provincie Hwa Džong – je tam jeden převozník, který vám ukáže cestu.“

„Převozník? A co je zač, ten převozník?“

„Nad ním není ani trocha místa pro střechu,“ odpověděl starý mnich. „Pod ním není místo ani pro špendlík. Možná vypadá jako obyčejný převozník, ale běžte a promluvte si s ním. Uvidíte.“

Son Hae tedy poslal všechny své studenty pryč, odložil své mnišské šaty a vypravil se do provincie Hwa Džong.

Po několika dnech se mu podařilo převozníka najít. Ukázalo se, že je to vyhublý stařec v obnošených šatech, který vypadal úplně stejně jako všichni převozníci, a když Son Hae vstupoval do člunu, jen pokynul hlavou. Udělal veslem pár temp a nechal člun plynout po hladině… Pak se zeptal: „Ctihodný pane, ve kterém chrámu zůstáváte?“

Son Hae vycítil v té nevinné otázce výzvu. Posadil se, zbystřil pozornost a řekl: „Co se tomu podobá, to nezůstává – to, co zůstává, se tomu nepodobá.“

„Co by to tedy mohlo být?“ zeptal se Dok Song.

„Ne to, co je před vašima očima.“

„Kde jste se tohle naučil?“

„Oko nevidí, ucho neslyší.“

Až do této chvíle se Son Hae v souboji docela držel. Ale mistr rozuměl dokonale jeho mysli, a když náhle vykřikl: „KATZ!!!,“ neměl na to Son Hae co říct. Uplynula chvíle a mistr řekl: „I nejpravdivější tvrzení je jako kůl zaražený v zemi, ke kterému může být osel přivázaný deset tisíc eonů [1].“

Son Hae byl už dočista v koncích. Zbledl v obličeji a skoro nemohl dýchat.

Mistr promluvil znovu: „Odvinul jsem už tři sta metrů vlasce, ryba je téměř na háčku. Proč něco neřekneš?“

Son Hae otevřel ústa, ale ven žádná slova nevyšla. V tu chvíli mistr popadl veslo a dal mu takovou ránu, až Son Hae spadl do řeky. Když vyplaval, plival kolem sebe vodu a snažil se popadnout dech. Jak se chtěl vydrápat zpátky do člunu, mistr na něj volal: „Řekni mi to – teď hned!“ a srazil ho znovu do řeky. Tentokrát však Son Hae ucítil ostrou hranu vesla a jeho mysl doslova explodovala – vše pochopil. Když se vynořil, šlapal vodu a třikrát kývl hlavou. Mistr se rozzářil radostí, podal mu veslo a vytáhl jej zpátky do člunu. Pár minut seděli a hleděli jeden na druhého. Potom mistr řekl: „Můžeš si hrát s hedvábným vlascem na konci prutu – pokud nebudeš kalit čistou vodu, bude vše v pořádku.“

„Čeho se snažíš dosáhnout pouštěním rybářského vlasce?“ zeptal se Son Hae.

„Hladová ryba spolkne návnadu i háček,“ odpověděl mistr. „Pokud uvažuješ v termínech bytí a nebytí, budeš chycen a uvařen k večeři.“

Son Hae se smál: „Nerozumím ani slovo z toho, co říkáš. Vidím, jak se ti chvěje jazyk, ale kam se poděl zvuk?“

„V téhle řece chytám ryby už mnoho let,“ odpověděl mistr. „Ale až dnes jsem chytil zlatou rybku.“

Son Hae se pleskl rukama přes uši.

„Správně. Pouze takto – skvělé!“ řekl mistr. „Teď jsi svobodný muž. Kamkoli půjdeš, nesmíš zanechat žádnou stopu. Za všechny ty roky, které jsem strávil studiem u mistra Yak Sahna, jsem se nenaučil nic – jen tohle. Teď už také rozumíš, a já jsem tak splatil svůj dluh.“

Celý den a celou noc spolu strávili na řece, rozmlouvali i mlčeli. Za svítání připluli ke břehu a Son Hae vystoupil. „Sbohem,“ řekl mistr. „Už na mě nemusíš myslet. Vše ostatní je nepodstatné.“

Son Hae se vydal na cestu. Po chvíli se naposledy ohlédl. Mistr mu zamával zprostřed řeky a potom rozkýval člun, až se převrátil. Son Hae čekal, kdy se na hladině objeví mistrova hlava, ale neobjevila se. Viděl jen převrácený člun, jak pomalu pluje po proudu a postupně mizí z dohledu.

[1] Eon (z řečtiny) je nejvyšší geochronologická jednotka a označuje období v délce stovek milionů let.