Praxe, když jsme nemocní // Zenový mistr Wu Bong

Podle tradice spatřil mladý princ Siddhártha čtyři věci, které jím pohnuly natolik, že se vzdal svého pohodlného světského života: uviděl starého člověka, nemocného, mrtvé tělo a jogína. Pohled na první tři ho přivedl k vědomí pomíjivosti věcí, čtvrtý mu pak byl podnětem k hledání Absolutna. Siddhártha byl sice ještě příliš mladý a zdravý na to, aby měl s nemocí a nemohoucností nějakou přímou vlastní zkušenost, přesto si velmi pronikavě uvědomil, jak jsou v životě člověka důležité.

Většina z nás bohužel tak vnímavá není – potřebujeme nejprve nějakou vlastní nepříjemnou zkušenost, a teprve potom se zastavíme a začneme přemýšlet o svém životě a o směru, kterým jdeme. Mluvil jsem s lidmi po infarktu a mnoho z nich mi řeklo, že až tato zkušenost je naučila vážit si v životě každého okamžiku. Někteří z nich byli za svůj infarkt dokonce vděční, protože jim ukázal, že jejich dosavadní žebříček hodnot byl převrácený.

Pro zenové studenty je nemoc jen další příležitostí, jak usilovat o jasnou mysl – od ostatních druhů praxe se nijak neliší. Když jsme nemocní, je to vlastně nesmírně cenná situace, protože i u lidí, kteří praktikují, dokáže často až hrozba ztráty vlastního těla či jeho schopnosti správně fungovat podstatným způsobem zpomalit jejich mysl a touhy. V Zápiscích z Modrého útesu najdeme o „praktikování v nemoci“ zajímavý příběh:

Mistr Ma Džo byl nemocný. Hospodář se ho zeptal: „Mistře, jak se vám daří?“

Mistr odpověděl: „Buddha s tváří Slunce, Buddha s tváří Měsíce.“

Dosáhnout významu věty „Buddha s tváří Slunce, Buddha s tváří Měsíce“ znamená dosáhnout významu „praxe, když jsme nemocní“. Dosáhnout významu „praxe, když jsme nemocní“ znamená dosáhnout svého pravého já, jež není zdravé ani nemocné, nemá život ani smrt. Žádná nemoc, od běžného nachlazení po AIDS nebo anginu pectoris, už potom není náš nepřítel. Každá zkušenost je pro nás jen další příležitostí, příležitostí růst – k větší moudrosti, lásce a soucitu.