Řeč při předání dharmy // Zenová mistryně Gu Ja

26. 4. 2017 v Zenovém centru Wu Bong Sa v Polsku

(Zvedne zenovou hůl nad hlavu a udeří s ní do stolu.)

Namalujete tygra, máte z něj hrůzu a chcete utéct pryč.

(Zvedne zenovou hůl nad hlavu a udeří s ní do stolu.)

Nic nevytvářejte. V nekonečném čase a prostoru není ani ta nejmenší věc. Kde je tygr? Kde je ten, kdo jej maluje?

(Zvedne zenovou hůl nad hlavu a udeří s ní do stolu.)

Musíte projasnit svou mysl. Když se objeví tygr, nasedněte na něj a vyjeďte ze světa klamů. Všechen pláč a smích potom bude bez jakékoli překážky, pouze pro všechny bytosti.

Který z těchto tří výroků si vyberete? 

KATZ!

Je hezké vás tu vidět! 

Děkuji vám všem, drahá sangho, že jste na tuto ceremonii přišli. Cítím nesmírnou vděčnost k zenovým mistrům Seung Sahnovi a Wu Bongovi. To, že jsem se mohla s těmito dvěma učiteli setkat, považuji ve svém životě za to největší privilegium. V době, kdy jsem byla ještě v zenu začátečník, ale už jsem nějakou dobu v Koreji praktikovala, mi zenový mistr Seung Sahn opakovaně několikrát řekl: „V Německu se brzy objeví učitel.“  Dobře věděl, že žiji v Německu, a tak jsem se domnívala, že se jedná o mě. Pokaždé jsem vyzvídala: „Koho máš na mysli?“ Dělala jsem si naději, že ve mně rozpoznal kvality, o kterých já sama nemám zatím ani ponětí. On však mou otázku vůbec nebral na vědomí. O něco později jsem si uvědomila, že to byl jeho způsob, jak mě povzbudit k usilovné praxi. 

Brzy poté, co zenový mistr Wu Bong zemřel, se mi o něm tady ve Falenici zdál velmi živý sen. Řekla jsem mu: „Sunime, hrozně moc mi chybíš. Kde teď jsi?“ Rozhodil rukama a se svým typickým širokým úsměvem řekl: „Obloha je modrá a stromy jsou zelené.“ Pak jsem se probudila a byla jsem šťastná, že s naprostou jistotou vím, kde je místo, na kterém jsou všichni buddhové a velcí učitelé a že nikdo z nás od nich není oddělen. Dnes se s nimi všemi setkávám v přítomnosti vás všech. 

Většinu ústraní, která jsem v Evropě absolvovala, vedla zenová mistryně Bon Shim. Vždy pro mě byla velkým zdrojem inspirace a povzbuzení. Děkuji ti, Bon Shim, za tvé učení, důvěru a neustálou podporu. A s velikou vděčností se klaním také své rodině. Děkuji ti (otáčí se ke svému muži a dětem), že mohu být tvou ženou, vaší matkou, ale hlavně – že můžeme být přáteli. 

Už je to téměř třicet let, kdy jsem přijela poprvé sem do Falenice a poprvé se tu setkala s učením zenového mistra Seung Sahna. Týdenní ústraní, kterého jsem se účastnila, pro mě bylo extrémně těžké. Celou dobu mě tolik bolela kolena a záda. Během meditace vsedě jsem musela každých deset minut znova vstávat a sedat si. Třásla jsem se bolestí a poléval mě horký a studený pot. Navzdory bolesti a úpornému zápasu zde však bylo něco, co mi nedovolilo s tím seknout a odejít. Byla to má mysl touhy. Chtěla jsem přijít na to, co to je – to, co všichni ti velcí zenoví učitelé vědí a já ne. Jaký vhled to mají? Myslela jsem si, že jakmile na to přijdu, můj život se změní – stane se smysluplnějším a bude mít větší hodnotu. 

Učitel, který tehdy ústraní vedl, mi řekl, že když budu naplno udržovat mysl nevím, tak budu jasně vidět, jasně slyšet a vše se projasní. Já jsem ale ve skutečnosti pravý význam slov „mysl nevím“ a „jasně vidět“ nechápala. Během přestávky jsem tedy každý den chodila na zahradu a zkoumala, jestli už vidím trochu jasněji. V souladu se svými představami jsem čekala, že uvidím něco, co bude přesahovat mé běžné vnímání, nebo že se třeba věci objeví v jasnějších obrysech. K svému velkému zklamání jsem v tomto ohledu nezaznamenala žádný pokrok. 

Ale během meditace vsedě jsem toho viděla opravdu hodně. Moje místo bylo přímo proti dřevěné zdi a letokruhy ve dřevě se mi před očima začaly proměňovat ve všelijaké obrazy. Viděla jsem nádhernou krajinu, pole, stromy, zvířata, tváře mužů a žen, lidí, kteří tančí, smějí se, milují se a mnoho dalšího. Byla jsem těmi obrazy tak fascinována a zcela pohlcena, že jsem na řadu dní zapomněla na všechno kolem. Jednoho dne však všechny ty obrazy zmizely a zeď přede mnou zůstávala taková, jaká byla – se všemi svými liniemi, skvrnami, barvou a letokruhy. Jednoduchá a beze změny. Pohled na tu jednoduchou dřevěnou zeď se nedal srovnat s ničím, co jsem doposud viděla. Byla tak jasná a krásná! Pohled na tu krásu mě natolik zasáhl, že jsem začala potichu plakat. Teprve po několika letech jsem si však uvědomila, že vše, co jsem viděla na zdi před sebou a jak jsem to vnímala, vycházelo pouze z mé mysli. Ten malý kus dřevěné stěny mi velmi zřetelně ukázal, jak se moje mysl hýbe a jakým způsobem vše vytváří. 

Když se naše mysl dá do pohybu a objeví se myšlení, potom z letokruhů, skvrn a barev vyskakuje tygr, objevují se démoni a děsy, sex a rock and roll. Stejné je to i v našem každodenním životě. Naše mysl něco vykonstruuje a my si myslíme, že je to skutečné, a smějeme se tomu, pláčeme nad tím nebo z toho šílíme. Jsme jako ryba, která se cuká v síti spletené svou vlastní myslí. Teprve když zjistíme, že podstata myšlení a také podstata naší mysli jsou prázdné, můžeme se své připoutanosti k myšlení zbavit a dostat se ze sítě ven. Stěna je bílá. Obloha je modrá. Ať vnímáme cokoli, vždy se s tím sjednotíme. Jenom bílá a jenom modrá. 

Osvícení je jednoduché. Bez připoutanosti ke svému myšlení se jasně dívejte, jasně naslouchejte, vše jasně vnímejte. A jaký úkol je s osvícením spojen?

Než moje matka zemřela, byla vážně nemocná a musela užívat silné léky. Vedlejším účinkem těchto léků byly občasné halucinace. Viděla třeba, jak se po podlaze v jejím pokoji plazí hadi, jak na stromě za oknem roste v zimě dýně, jak kolem ní poskakují opice. Zprvu jsem z toho byla na rozpacích. Pokaždé, když zatleskala rukama a vykřikla: „Podívej se na ty obrovské dýně! Uděláme si z nich polévku!“ nebo „Jak jsou ty opičky hrozně roztomilé!“, jsem se pokoušela ji přesvědčit, že to, co vidí, tady není, že to není skutečné. Ale neuspěla jsem. Nedokázala jsem ji přesvědčit, že v pokoji žádní hadi nejsou. Hrozně se jich bála. O jejích citových reakcích na to, co viděla, nebylo pochyb. 

V jednu chvíli jsem se začala sama sebe ptát, jestli náhodou nežijeme ve světě halucinací my všichni. Mnoho lidí na tomto světě je pod silným vlivem drogy zvané ego. Všude vidí já, mně, moje a přitom tu nic takového není. Co vidíte právě teď? Pokud to, co je před vámi, vnímáte z perspektivy svých názorů, svých podmínek a své situace, potom vytváříte svou vlastní halucinační bublinu. Bublinu buddhy, bublinu zenu, bublinu osvícení, bublinu zenového mistra. A když jsme ke svým bublinám připoutáni, vytváříme dobro a zlo, správné a nesprávné, a bojujeme za své náboženství, za svou zem, za svou rodinu, za sebe. Stáváme se slepými a hluchými k utrpení a k pláči tohoto světa, a tak vytváříme další a další utrpení. 

V tomto životě ale nejde o naše já – o naši vlastní prohru či výhru. Co je toto já? Nedokážeme jej nikde nalézt. Je jen: nevím. Toto pouhé nevědění je naší původní přirozeností! My jsme tím nevím, bez ohledu na to, jaké jsou naše podmínky a situace. Každá situace je v pořádku, ať je jakákoli. Cokoli děláme, dělá naše pravé já. Toto nevím se projevuje v deseti tisících věcí a desítky tisíc věcí jsou projevem tohoto nevím. Žít v tomto světě znamená žít toto nevím v každém okamžiku. Když přijde štěstí, jsme jen šťastní. Když se objeví smutek, jsme jen smutní. Vítáme ráj. Vítáme i peklo. Pak můžeme své štěstí, svůj smutek a také ráj i peklo použít k tomu, abychom pomohli všem bytostem. To je náš úkol v tomto životě, to je náš směr. Osvícení znamená pouze to dělat. Takže to z okamžiku na okamžik jenom dělejme!

(Zvedne zenovou hůl nad hlavu a udeří s ní do stolu.)

Sezení, spánek, vždy mějte své oči otevřené. Jestliže vnímáte, že sníte – spíte, nebo jste probuzení?
(Zvedne zenovou hůl nad hlavu a udeří s ní do stolu.)

Kdo vnímá čí sen?

(Zvedne zenovou hůl nad hlavu a udeří s ní do stolu.)

Probuďte se! Co děláte právě teď? Jenom to dělejte!

KATZ!

Má řeč je u konce. Děkuji vám za pozornost.